Je již známo, že Robert Fremr v roce 1988 jako předseda Senátu Městského soudu v Praze odsoudil do vězení nevinného člověka v procesu vykonstruovaném komunistickou Státní bezpečností. Existují také důvody pro podezření, že Roberft Fremr to učinil vědomě. Jeho rychlý kariérní postup na místo soudce Nejvyššího soudu ještě před listopadem 1989 tomu nepřímo nasvědčuje.

Soudce Fremr však ještě předtím, v letech 1983–1985, odsoudil více než stovku osob pro trestný čin opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a propadnutí majetku. Tyto své spoluobčany tak připravil nejen o domov a vlast, ale i o majetek, který často výhodně získávali exponenti komunistického režimu. Svým rozhodováním se tak spolupodílel na rozdělení rodin a perzekuci rodinných příslušníků. Nemůže obstát argument, že jako soudce rozhodoval jen podle platných zákonů. Nespravedlivý zákon nadiktovaný totalitní mocí nesmí soudce respektovat, v opačném případě se podílí na vykonávání státní zvůle. Soudci a lidé v jiných právnických profesích, kteří chtěli svůj život zasvětit právu, a přitom si zachovat morální integritu, nemuseli přistupovat na spolupráci s komunistickým režimem, byla to jejich volba a činili tak jenom někteří. Od roku 1975 bylo mimochodem Československo kromě jiných norem mezinárodního práva vázáno i tzv. Helsinským závěrečným aktem, kde se komunistické Československo jako součást sovětského bloku zavázalo k dodržování lidských práv a základních svobod. Soudce se mohl alespoň teoreticky na tento závazek odvolat.

Robert Fremr byl po pádu komunistického režimu svou zemí opakovaně vysílán do mezinárodních soudních institucí, kde mohl řadu let působit. To však na věci nic nemění. Do těchto funkcí byl nominován a v jejich získání všemožně podporován národní diplomacií. Dostalo se mu výjimečné příležitosti pokračovat v kariéře v novém režimu poté, co padl režim starý, na jehož udržování se podílel. Přejme mu to. Ústavní soud, jako instituce poslední instance a nejvyšší stupeň naší justice ale potřebuje nejen skvělé odborníky, ale osobnosti s nezpochybnitelným morálním kreditem.

Slova lítosti nad odsouzení nevinného Alexandra Ereta v kauze Olšanské hřbitovy jsme od Roberta Fremra uslyšeli teprve několik dnů před hlasováním Senátu, ačkoli o celé kauze psali Karel Hvížďala a Petr Pazdera Payne poprvé již v roce 1990, a Robert Fremr o tom věděl. Podle svých slov se o zapojení StB do kauzy Olšanské hřbitovy dozvěděl letos 22. června. To ho za celých 33 let od publikování informace o roli StB nezajímala pravda o jeho vlastní minulosti a přinejmenším hrubém přehmatu?!? Stovek rozsudků nad emigranty, kteří byli plošně rehabilitováni Federálním shromážděním vzápětí do Sametové revoluci, veřejně zatím Robert Fremr nelitoval nikdy. Robert Fremr při svých vystoupeních před výbory i plénem Senátu uváděl zavádějící, kusé, a dokonce nepravdivé informace, které posléze upravoval. Pravděpodobně proto, aby zakryl či relativizoval svůj podíl na politickém útlaku minulého režimu. Obávám se, že navzdory právní erudici postrádá Robert Fremr klíčovou schopnost nutnou pro působení v Ústavním soudu: schopnost sebereflexe, vůli poučit se z minulých selhání a vědomí odpovědnosti vůči spravedlnosti, která je v pozici ústavního soudce mimořádná. 

Robert Fremr byl – bez toho, aby těmto závažným pochybením byla věnována náležitá pozornost – navržen prezidentem republiky na funkci ve vrcholné ústavní instituci a Senát jeho kandidaturu, byť těsně, schválil. Velmi jsme zanedbali poznání totalitní minulosti své země a velmi málo jsme se z ní poučili. Tvrzení prezidentových poradců, že informace nebylo možné zjistit, svědčí navíc o tom, že ani úřad nové hlavy státu na tom nehodlá nic měnit. Zatímco o zločinech komunismu 50. let máme až na výjimky vcelku jasno, pořádné diskusi o období normalizace se vyhýbáme jako čert kříži. Jako by pozdní komunismus byl nějakým vnějším jevem, který na naši zemi působil bez našeho přičinění. Každý jen plnil, co se od něj očekávalo, o ničem o své vůli nerozhodoval, nic nevěděl a kdyby se vzepřel, ničemu by nezabránil. Takové myšlení znevažuje rozhodnutí tisíců lidí, kteří kvůli aktivnímu odporu vůči režimu seděli ve vězení, snášeli represe a násilí, přišli o práci, možnost vzdělání a seberealizace nebo jakékoli materiální výhody, které tehdejší režim nabízel. Takové myšlení podkopává důvěru ve vysoký kredit ústavních institucí našeho státu a ve spravedlnost jako takovou. Takové myšlení dává signál společnosti, že oportunismus a bezpáteřnost se dlouhodobě vyplácejí.  

Odosobněné pojetí morálky je nebezpečné v každé době. Vytváří prostředí, které svědčí korupci, konformismu a zneužívání moci. Je načase uvědomit si souvislost mezi morálním úpadkem normalizace a bolestmi, které brzdí náš ekonomický a společenský rozvoj v dnešní době. Často skloňujeme nutnost posílit odolnost naší společnosti a demokratických institucí. Volbou lidí s krátkou pamětí a minimální schopností sebereflexe do nejvyšších ústavních institucí vlastní odolnost jen oslabujeme.